Sakra! Začínám se utápět...
...v samotě,
v učení,
v nicotě,
v toužení...
A chci to změnit. Jenže nemůžu. Nevím jak. Potřebuju nějaký záchytný bod, světlo ve tmě...
Rezolutně odmítám pokračovat v učení no a vidíte, kde jsem skončila...Nakonec, plán byl jakž takže splněn, až na tu zatracenou chemii, ale zítra je taky den.
Nejvíc mi bere sílu to, že mi nikdo v mém okolí nevěří. Hlavně mamka. Nechce to přiznat, ale očima metá blesky, kdykoliv začnu mluvit o škole. A všechno jenom proto, že nechci být nějaký debilní MUDr... Ne! Ne! Ne! Chci jít na genetiku a nimrat se v chromozomech všeho možného i nemožného! Prostě chci! A nevím, proč bych kvůli tomu měla být méněcenná, nebo nešťastná v životě. Jak překonat tyhle zatracené předsudky mých milovaných rodičů? Opravdu jsou milovaní, ale mohli by občas myslet i na to, co chci já. Jenže to ne! Podle nich přece nemůžu v osmnácti vědět, co chci! No jak bych taky mohla?
Tak co mám ještě dělat jinak? Stavět se na hlavu, sedět nad učením čtyřiadvacet hodin denně, vyhodit počítač z okna a jíst maso, to bych pak byla vzorná dceruška!
Sakra!
Ať už je červen, po matuře, po přijímačkách, po tom všem!
Chci být v Irsku, s Míšou... nebo jedno s kým a kde, ale hlavně chci daleko... Daleko od všeho tady...!
P.S. Berte mě s rezervou... Zítra beztak přijdu a budu do nebe vychvalovat, jak báječný mám život. Sice o tom dost pochybuju, ale jeden nikdy neví. Jsem samé překvápko... fuj a blééé!
...v samotě,
v učení,
v nicotě,
v toužení...
A chci to změnit. Jenže nemůžu. Nevím jak. Potřebuju nějaký záchytný bod, světlo ve tmě...
"Don't give up
Because you want to burn bright
If darkness blinds you
I...I will shine to guide you"
...nemám se na co těšit. Všechno mě akorát stresuje.
Nemůžu tancovat, a to mi bere sílu...
Nemůžu se soustředit na učení, a to sráží mou víru...
Nemůžu se smát, neboť není čemu...
Nemůžu prostě nic!
Kromě věčného vysedávání u toho zatraceného compu. Budu mu muset způsobit nějakou újmu na hardwaru!
Za celé odpoledne jsem zvládla dopsat sloh, dokončit OSPčka a snažila jsem se naučit English language. A v tom byl kámen úrazu. Celé to probíhalo stylem: ...first came the Celts...ten Josh má ale úchvatný hlas... then the Romans invaded Britain... co budu zítra dělat...?...they pulled the Celts away... něco bych si dala... this happened 45 AD... tak, a už toho mám dost! V lednici se na mě smál grep. Jala jsem se ho loupat. Párkrát to stříkající šťávou schytaly právě lejstra popisující historický vývoj anglického jazyka, ale dobře jim tak! Citrusové plody mi náladu spraví vždy. Because you want to burn bright
If darkness blinds you
I...I will shine to guide you"
...nemám se na co těšit. Všechno mě akorát stresuje.
Nemůžu tancovat, a to mi bere sílu...
Nemůžu se soustředit na učení, a to sráží mou víru...
Nemůžu se smát, neboť není čemu...
Nemůžu prostě nic!
Kromě věčného vysedávání u toho zatraceného compu. Budu mu muset způsobit nějakou újmu na hardwaru!
Rezolutně odmítám pokračovat v učení no a vidíte, kde jsem skončila...Nakonec, plán byl jakž takže splněn, až na tu zatracenou chemii, ale zítra je taky den.
Nejvíc mi bere sílu to, že mi nikdo v mém okolí nevěří. Hlavně mamka. Nechce to přiznat, ale očima metá blesky, kdykoliv začnu mluvit o škole. A všechno jenom proto, že nechci být nějaký debilní MUDr... Ne! Ne! Ne! Chci jít na genetiku a nimrat se v chromozomech všeho možného i nemožného! Prostě chci! A nevím, proč bych kvůli tomu měla být méněcenná, nebo nešťastná v životě. Jak překonat tyhle zatracené předsudky mých milovaných rodičů? Opravdu jsou milovaní, ale mohli by občas myslet i na to, co chci já. Jenže to ne! Podle nich přece nemůžu v osmnácti vědět, co chci! No jak bych taky mohla?
Tak co mám ještě dělat jinak? Stavět se na hlavu, sedět nad učením čtyřiadvacet hodin denně, vyhodit počítač z okna a jíst maso, to bych pak byla vzorná dceruška!
Sakra!
Ať už je červen, po matuře, po přijímačkách, po tom všem!
Chci být v Irsku, s Míšou... nebo jedno s kým a kde, ale hlavně chci daleko... Daleko od všeho tady...!
P.S. Berte mě s rezervou... Zítra beztak přijdu a budu do nebe vychvalovat, jak báječný mám život. Sice o tom dost pochybuju, ale jeden nikdy neví. Jsem samé překvápko... fuj a blééé!