Jsem nemocná! Teda aspoň pro dnešek. Teče mi z nosu a bolí hlava. A musíte uznat, že v takovém stavu nejsem schopna napsat písemku ani jednu natož tři. Takže dneska musím vyzdravět, protože zítra mě čeká test z chemie...na výpočty, úplně všechny typy chemických příkladů, jaké existují. A už teď mi začíná naskakovat husí kůže. Hodlám počítáním strávit celé odpoledne, tak doufám, že se to zase nemine účinkem. Ale co, dvojka ze semináře je taky známka... Horší bude ta matura! Ne, stop! Už se o ní ani slovem nezmíním, přísahám! 
Dnešek je příjemný! Venku svítí slunko, nožka se uzdravuje, už jenom týden a začnou mi rehabilitace, vedle mě hrnek zeleného čajíčku a do oušek mi krásně zpívá Rufus... A ještě dobré dvě hodiny to tak zůstane. Nádhera.
Panečku, teď jsem si uvědomila, jak mi hudba dokáže zpravit náladu. Mám hroznou radost, že jsem na Wainwrighta narazila. Jeho písničky jsou plné optimismu a pobízení k radosti ze života. Po Joshi Grobanovi další interpret, jenž mě dostává do stavu, že nevím, kterou písničku si pustit dřív. V každé je nějaké poselství, náboj, zajímavá vokální nebo instrumentální část... Jsem jím dokonale unesena. A doufám, že ještě dlouho budu.
Tak třeba 14th street... dokonale optimistická...
Greek songdo nepohody.
Moje milovaná Sansoucci...
A rozkošná Across the Universe.
Někdo by je možná označil za tuctové, ale já nesouhlasím. V každé z těch skladeb objevíte nějaký zajímavý hudební prvek, který je činí neobyčejné. Chce se jenom zaposlouchat. A Rufus má navíc hrozně příjemný a nezaměnitelný hlas.
U mě se střídají období naprostých šílenství. Jednou do tance, pak do hudby, jindy do učení, onehdy jsem se zbláznila do kreslení, nebo mě přepadla náhlá touha vycvičit konečně našeho psa k naprosté poslušnosti (trpělivost mi došla, když na povel lehni potřicáté reagoval podáním packy), do focení, atd... Ale myslím, že díky tomu se jakž takž vyhýbám stereotypnímu přežívání. Pokaždé v něčem novém objevím dočasný smysl života... A pak zas v něčem jiném.
A už mě nebaví tyhle úvahové články. Nebaví a zároveň mi pomáhají na cestě k utřídění vlastních názorů. Vypíšu se a hned mám v hlavě trošku větší pořádek. Takže ačkoliv mě, či vás nebaví, máme smůlu, protože v nich asi budu pokračovat... :o)
Mějte se jak chcete... Zas někdy... :o)
Dnešek je příjemný! Venku svítí slunko, nožka se uzdravuje, už jenom týden a začnou mi rehabilitace, vedle mě hrnek zeleného čajíčku a do oušek mi krásně zpívá Rufus... A ještě dobré dvě hodiny to tak zůstane. Nádhera.
Panečku, teď jsem si uvědomila, jak mi hudba dokáže zpravit náladu. Mám hroznou radost, že jsem na Wainwrighta narazila. Jeho písničky jsou plné optimismu a pobízení k radosti ze života. Po Joshi Grobanovi další interpret, jenž mě dostává do stavu, že nevím, kterou písničku si pustit dřív. V každé je nějaké poselství, náboj, zajímavá vokální nebo instrumentální část... Jsem jím dokonale unesena. A doufám, že ještě dlouho budu.
Tak třeba 14th street... dokonale optimistická...
Greek songdo nepohody.
Moje milovaná Sansoucci...
A rozkošná Across the Universe.
Někdo by je možná označil za tuctové, ale já nesouhlasím. V každé z těch skladeb objevíte nějaký zajímavý hudební prvek, který je činí neobyčejné. Chce se jenom zaposlouchat. A Rufus má navíc hrozně příjemný a nezaměnitelný hlas.
U mě se střídají období naprostých šílenství. Jednou do tance, pak do hudby, jindy do učení, onehdy jsem se zbláznila do kreslení, nebo mě přepadla náhlá touha vycvičit konečně našeho psa k naprosté poslušnosti (trpělivost mi došla, když na povel lehni potřicáté reagoval podáním packy), do focení, atd... Ale myslím, že díky tomu se jakž takž vyhýbám stereotypnímu přežívání. Pokaždé v něčem novém objevím dočasný smysl života... A pak zas v něčem jiném.
A už mě nebaví tyhle úvahové články. Nebaví a zároveň mi pomáhají na cestě k utřídění vlastních názorů. Vypíšu se a hned mám v hlavě trošku větší pořádek. Takže ačkoliv mě, či vás nebaví, máme smůlu, protože v nich asi budu pokračovat... :o)
Mějte se jak chcete... Zas někdy... :o)