Konečně jsem si našla chvilku, kterou nevyplním ničím jiným, než sepsáním článku, kterým jsem přislíbila už dávno, a nebude se týkat ničeho jiného, než našeho galtisháckého soutěžení v Ostravě aneb Šance Dance o Zlatého slona France... :o) A že to byl boj vskutku tvrdý a upocený, ale dopadli jsme, myslím, docela dobře...
Bylo 20. listopadu, úterý ráno, a my bloudili po budově kulturního domu (jméno po mě nechtějte...). Nervozita byla zatím v nedohlednu, dopoledne nás čekala pouhopouhá generálka. Konečně jsme propluli spletitým labyrintem chodeb a schodišť a dorazili k zápisu. Nic zajímavého. Pak ale přišla generálka a my měli možnost vidět konkurenci. Soutěží se ve třech kategoriích: jednotlivci, dvojice a skupiny, my samozřejmě jako skupina. Co vám budu povídat, pohybový fond určitých lidí stál za starou belu, ale našla se naopak i moc povedená vystoupení. Jako například dvě holčiny tančící na All that jazz z Chicaga. Na generálce tak trochu zapadly, ale když se večer jelo naostro, byl to opravdu dost hříšnej jazz, hlavně ty roznožky, čelem k divákům... Ale celkově mě jejich vystoupení zaujalo nejvíc.
Generálka pro nás dopadla tak trochu... ehm... no, ne moc dobře, ale zasmáli jsme se a všechno vykompenzovali vzápětí. Stačilo něco sem tam trochu připomenout a opět jsme si byli jistí v kramflecích. No a v pět se sál zaplnil k prasknutí a tréma pomalu klepala na dveře. Na programu jsme byli až někdy po šesté a tak jsme se vzájemně uklidňovali a povzbuzovali, smáli, fotili a natáčeli, až z toho vzniklo pár zajímavých materiálů, z nichž vybírám naši společnou fotečku :o)...
Anorektička odtančila a my vkráčeli na parket. Jakmile spustila hudba a diváci se roztleskali do rytmu, veškerá nervozita ze mě spadla a myslím, že jsem nebyla sama :o). Na těch pět minut to přestal být boj o první místo. A o tom tancování je. Je především pro nás a pro lidi. Jsou to tanečníci, kteří pohybu dávají náboj a když z nich vyzařuje radost a nic než radost z toho všeho, je vítězství v soutěži druhotné. A my vyhráli! Sice ne první místo, ale cenu poroty, a co především, vyhráli jsme ten úžasný pocit, na konci vystoupení, kdy jsme se seřadili, uklonili a věděli, že jsme do toho dali celou duši, veškerou snahu a zajeli to naprosto dokonale, bez jediného zaváhání a po celou dobu se smáli, nechávali sebou prostupovat každý takt skladby a na konci se v šatně samým štěstím objímali a řvali smíchem a štěstím. No nemám pravdu...?:o)
Sice jsme na stupně vítězů nedosáhli, ale jak už jsme zmínila, naše byla cena poroty, která se prý jen tak neuděluje, a tričko a čekuláda :o). A hlavně ten skvělý pocit a nová zkušenost... No a tady už je naše La Belle Catherine:
-->
Trochu nás naštval zlatý slon, maskot soutěže, který se snažil strhávat pozornost na sebe, tak, prosím, tolerujte jeho patologickou touhu po pozornosti. A ten hurónský smích na závěr patřil Michalovi, který sebou po Terčině neúmyslně silné facce, švihnul na zem (fakt nechápu, jak se mu to povedlo)... :o) Hold závěr, jak má být...