Po bouři

Jupííí! Mám to za sebou! Chemie napsána a možná by to i mohla být trojka! Což by znamenalo, že budu mít na vízo za dva. Huff... Svět přece jenom není tak špatný a nespravedlivý!
A díky Rufusovi je dokonce krásný! :o) Díky jeho optimistické hudbě. Nevím, co bych si bez něj počala.
Navíc jsem dneska začala chodit! Jo, přesně tak, v šatně jsem sundala kabát a z ničeho nic jsem se postavila na levou nožku a měla strašnou chuť jít. A tak jsem šla. Berle zavřela do skříňky a prostě šla! Úžasný pocit se po více než dvou týdnech hopsání postavit pevně na nohy. A ještě úžasnější to bude, až začnu znovu tančit. Měly jsme jít s holkama teď o víkendu na ples, na předtančení, a pak 2. února to stejné. Tak mě to všechno štvalo, že jsem obě příležitosti musela odřeknout a připravit tak je i sebe o novou zkušenost (a třeba i nějaké ty penízky). Tak doufám, že se do března sebereme a natřeme to všem těm hip hopperkám a street dancerkám na té soutěži v Tescu, či co to vlastně holky našly. Je ještě daleko.
Ááá, nadešel čas Kriminálky Miami, takže článek bude muset počkat... budu zpět za hodinku :o)
Chjo... pracovat tak jednou jako genetik v nějakém kriminalistickém ústavu... O tomhle jsem snila už dlouho před tím, než se Kriminálka Miami vůbec vysílala. Dokonalý job... možná utopie, možná má budoucnost (když se budu hodně snažit)... každopádně hodně vzdálená...



Je klid a ticho. Jako když se po bouři vyčistí nebe. Sem tam nějaký zanedbatelný mráček. Přehlížím je. Nejsou důležité. Házím za hlavu starosti s promáčenými svršky a vychutnávám vycházející sluníčko a svěží vzdoušek. A možná se i oteplí. Jen nepřestávat doufat.
(Zase další důkaz, že trpím maniodepresivní poruchou, a nevím, jestli z toho mám mít radost, nebo smutnit.)

Už chci jaro!

...Do I disappoint you...a samozřejmě Rufus... sice zvláštní slideshow, ale naprosto boží intrumentální část...doufám, že vám písnička zvedne náladu! :o)