Elenida | Zlomené sny

Smířením látám děravé srdce,
vzpomínkám dveře otvírám,
slzami rozmáčím naději svou,
neb všem těm obrazům chybí rám.

Proč není minulost vstřícnější jen,
kam vkročí tam se krev rozčeří,
v hlavě zní zvonění zlomených snů,
tříští se na život v příšeří.

Bosa po těch střepech utíkám v dál,
ostří mi do kůže vyrývá,
lítost svou, smutek a omluvu,
za všechny slova tak trýznivá.

Omluvu nepřijímám, stejně nic nemění,
nenajdu víru svou již nikdy více,
zůstala pohřbena u lásky Tvé,
na hrobě vyhasly dvě černé svíce.