Mám opravdu hóóódně co psát. Proč bych se jinak tak dlouho neozývala? Tak nabité (a pohádkové) tři dny, jako byl poslední pátek, sobota a neděle, jsem snad ještě nezažila. Neměla jsem čas ani na pořádné jídlo, v důsledku čehož jsem se dneska dostala na svou historicky nejnižší váhu za poslední rok a mám z toho radost jak malá holka :o), natož abych psala články na blog. Leda bych si pořídila notebook a psala je pro příště třeba v letadle, pendolinu, nebo třeba rovnou na plese... To by byly nejčerstvější informace! :o)
Pokusím se tedy ten rest dohnat...
Ráno, o půl šesté, se všechno začíná. Jen já a Tejka, vlak, smích, představy a očekávání. V Ově jsme ani nemrzly, Pendolino již bylo přistavené k nástupišti, a tak jsme nasedly a uvelebily se v teploučku a pohodlí.
Tři hoďky utekly jako voda a my nasedaly v Holešovicích na AExpress a hned zase vystupovaly na Ruzyni. Chvíli tvrdly na letišti a tiše se smály bagetám za 105kč a půllitrovému pití za 60kč. Prošly si všechny obchůdky, nadýchaly se předražených parfémů a obdivovaly čokoládky se scenériemi Prahy na přebalech. Prostě pohoda. Pak hurá na palubu a do oblak. Musím se přiznat, že moje nejoblíbenější část letu je, když letadlo dojede na runway, zastaví se a pak rozjede s šíleným zrychlením, za pár sekund se s vámi jen zakolíbe a zem pod vámi už se pak jenom vzdaluje... Naprosto dokonalé!
A když jsme v Miláně vystoupily, kabátů nebylo potřeba. Ti Italové se ale maj! 15 stupňů! To není fér, já právě hypnotizuju všechny ty odporné sněhové vločky, a jen hodinu cesty na jih maj hotové jaro!
Ale co, bylo suprově a tím spíše, když jsme se obě nalodily do Francovy Audiny za dva a půl melounu :o) Totiž, abyste rozuměli, Franco je člověk, který nám dohodil ten prázdninový job, o němž jsem se již zmiňovala dříve. Zatím není nic jisté, jen poslal do firmy naše životopisy a fotky a potřeboval si ověřit znalost jazyka. Do podrobností zacházet nehodlám, protože, no... prostě proto. Jen podotknu, že jsme si s Tejkou fakt připadaly jako v Pretty woman. Po boku nehorázně prachatý chlap, vypadající fakticky jak Richard Gere (no nekecám! Až na to, že měl délší vlasy a ten přízvuk byl přece jenom krapet italský), večeře v pizzerii (4 formaggi a kolo o průměru snad 70cm :o)) a pak jsme měly obě zaplacený pokoj ve čtyřhvězdičkovém hotelu a ta snídaně... hmm... švédské stoly a žaludek narvaný k prasknutí. Pak odvoz na letiště, hra na dvě francouzsky a odlet do Prahy...
Musím podotknout, že mě ten výlet neuvěřitelně bavil (koho by taky nebavil, když by byl celý zadarmo :oP), a to hlavně proto, že jsem konečně samu sebe ujistila v tom, že můžu považovat svou francouzštinu i angličtinu za plynulé a bez jakýchkoliv problémů použitelné v zahraničí k dorozumění. A s tímhle senzačním pocitem jsem se vracela domů a bylo mi krásně, jako už dlouho ne...
A po vystoupení z vlaku v Dětmarovicích mi začalo odpočítávání. Dvě hoďky do plesu. Vlasy, mejkap, šaty a tradá vyzvednout pana Tanečníka. Ples byl zrovna v nejlepším. Hodili jsme do sebe večeři, já brambory, Tomáš maso, pozdravili zbytek našeho stolu a už byli na parketě.
Božínku, neznám nic krásnějšího, než se nechat unášet hudbou a pevnými pažemi někoho, kdo má tanec v krvi. Jen se uvolnit a vychutnávat všechny ty divoké otočky, záklony, mambo, rhumba, jive... Ale vrcholem všeho byla stejnak má nejmilovanější Falling slowly, o níž jsem vůbec netušila, že ji bude nějaká taková neznámá kapela umět. Překvapili neskutečně, repertoár měli na 1*...
A já poznala spoustu nových lidí, včetně Hančina Pavla, ze kterého se vyklubal poměrně zajímavý člověk, se smyslem pro naprosto dokonalé hádky :o)))
A dokonce tam byli i ti princové. Jeden, pravda, krapet zoufalý, leč ten druhý... Áchjo :o* Jak já zbožňuju chlapy v červených košilích... :oD
Domů se šlo ve čtyři ráno a mě samotnou překvapilo, že jsem celou tu dobu vydržela docela bez problémů, když vezmu v potaz to namáhavé cestování v průběhu celého dne... Prostě paráda... a princezna už se teď jsem potřebovala dospat, protože v neděli na ni čekal ten jeden Jediný...
A s ním celému víkendu nasadila korunu! :o*