Užitečně.
A já nevím, kde skočit dřív. Konec školního roku nevnímám, přece jenom doma už jsem nějaký ten pátek, takže všeobecné veselí školáků kolem rozdaného vysvědčení jde mimo mě. Naopak lze říct, že se na prázdniny netěším. Čeká mě celý jeden měsíc bez tancování. Celý jeden měsíc. Dlouhý a předlouhý měsíc! Fuj! Hrozná představa. Za tři dny odjíždím do Prahy na brigádu. Budu makat na nočních v Tescu. Vybalovat zboží a rovnat ho do regálů. Prý docela bezproblémová práce. Ověřeno řadou spolužáků, kteří se tohohle komanda účastnili minulé prázdniny. Plat vcelku slušný, rozhodně větší, než jakého by se mi dostávalo u nás v Karviné či okolí. A co, nějak to tam přežiju, přes den spát, v noci makat, uteče to a bude tu srpen a s ním letní škola irských, na kterou se už teď nehorázně těším.
V poslední době jsem si na tancování přivykla mnohem víc, než kdy jindy. Tento týden vedu kurz pro začátečníky, což mě ničí, ale mám z toho alespoň skvělý pocit zadostiučinění. Nechybí ani tréninky se skupinou, zítra je naše poslední vystoupení tohoto školního roku, v Pusté Polomi, oslavy obce, takže docela důležitá záležitost. V neděli slavnostní zakončení začátečnického kurzu a pak balení a odjezd na brigádu.
Bude se mi po tancování stýskat. Měsíc je nehorázně dlouhá doba.
Ale snad si všechno vynahradím od září.
V Brně a v Démáirtu.
Rozhodla jsem se totiž jít na Masarykovu univerzitu. Dostala jsem na obor, o kterém jsem snila (molekulární biologie a genetika) a i když by mě nejspíš vzali na odvolání i na Karlovku, už se s tím nehodlám nervovat. Jednoduše, něco vevnitř a signály kolem mi naznačují, že Praha pro mě není to nejlepší. A já tomuto domnění hodlám věřit. Brno je krásné, spousta známých, skvělá skupina, příležitosti. Myslím, že tam budu spokojená.
Nehledě na to, že rychlík domů jede každou hodinu, nasednu a za 180 minut jsem doma. A to se taky cení!
Jenže kde bude doma? Je tu spousta nejistot. Život na gymplu byl zaběhnutý a já byla spokojená. Co přijde teď...?