Vím, že se to příliš neslučuje s tématikou mých stránek, ale dnes mi přišel mail s odkazem na video, které prostě nelze ignorovat... Pokud jste se vším, co bylo vyřčeno zajedno, přepošlete tento odkaz co nejvíce lidem...

Takovou pohodu už jsem nezažila hodně dlouho. Teploučko, po ruce zelený čajík, venku pere sněhem a jediný hlas, jenž narušuje ztichlý dům, patří mým milovaným Goldfrapům :o) Nebudu smutnit nad tím, že do dnešku všechno skončí. Snění, nicnedělání i klid. Až do zítřejšího rána nechci myslet na nic jiného, než na nadcházející odpoledne, večer a noc. Ne, že bych se nějak výrazně těšila na silvestrovskou noc, ale mám naději, že bude stát za to.

Měla bych se nad sebou zamyslet. Další den strávený v pohodlném křesílku před obrazovkou mého nejvěrnějšího plechového přítele. Místo ležení s nohou nahoře (doktorka pravila, že jestli tu hnátu budu mít v jednom kuse dole, oteče mi ještě víc a sádra začne tlačit) a studování organické chemie a eukaryoty, sedím u počítače. Jenže co mám tu sádru, tak mě nebaví vůbec nic, u ničeho neudržím pozornost, a to je špatně! Už slyším moji máti: "Jsi nezodpovědná a přitom si hraješ na dospělou!" Má pravdu, já vím...

Tak Vám nevím. Když jsem si zakládala blog, nechtěla jsem s ním dopadnout tak, jako některé osoby, které si na nich vylévají srdce a vypisují veškeré podrobnosti ze svého života. Vždyť soukromí, jak už slovo samo o sobě vypovídá, by mělo zůstat soukromé a ne přiváděno před zraky veřejnosti. Ale tak nějak se nad tím zamyslím, moje zážitky jsou jen moje a můžu s nimi naložit, jak uznám za vhodné. Psaní mě bavilo, baví a bavit bude (v poslední době možná víc, než kdy jindy) ... a čas utíká. Těžko si za deset let budu psát na blogísek a říkat si, jak nejsem in. Naopak, budu obracet oči v sloup nad svou sentimentalitou a klást si sama sobě otázku: Proč jen se raději nezabývám užitečnějšími věcmi. K čemu tohle všechno je nebo bude???