Elenida | Velký svět malého snílka

Smířením látám děravé srdce,
vzpomínkám dveře otvírám,
slzami rozmáčím naději svou,
neb všem těm obrazům chybí rám.

Proč není minulost vstřícnější jen,
kam vkročí tam se krev rozčeří,
v hlavě zní zvonění zlomených snů,
tříští se na život v příšeří.

Bosa po těch střepech utíkám v dál,
ostří mi do kůže vyrývá,
lítost svou, smutek a omluvu,
za všechny slova tak trýznivá.

Omluvu nepřijímám, stejně nic nemění,
nenajdu víru svou již nikdy více,
zůstala pohřbena u lásky Tvé,
na hrobě vyhasly dvě černé svíce.

Chci Tě kazit hříchy vášně
pekelné.
Chci Ti skládat sladké básně
milostné.

Chci jen líbat ústa Tvoje
prahnoucí.
Chci Ti dáti tělo svoje
horoucí.

Chci teď vlákat do své pasti
Tvou duši.
Chci Ti v noci vnášet slasti
pod kůži.

Chci Tě zamknout do své klece
bez báze.
Chci utonout s Tebou v řece
extáze.

Chci Tě svlékat víc než zrakem
svádějícím.
Chci aby jsi se stal drakem
spalujícím.