Člověk se na dvě minuty vzdálí od židle u počítače a už ho podsednou! Zabít málo...
A ještě dělá, jakoby nic... :o)



Tak už se to přiblížilo. Co nevidět, nejspíš příští týden, budu posílat přihlášky na vysokou. A myslím, že už konečně vím jaké obory. Teda, o dvou z nich jsem věděla už snad rok dopředu, ale ten třetí, tak trochu pojistný, jsem si ujasnila až včera. Žurnalistika v Olomouci. Berou skoro 50% a přijímačky se dělají jen NSZ z OSPček, takže s tím bych neměla mít problém... (klepu na dřevo). Žurnalistika by byla pěkná, ale přece jenom, genetika je genetika, má priorita, na ničem jiném nezáleží. Nad čím ještě tak trochu polemizuju je chemicko-technologická v Praze. Tam by mě vzali i bez přijímaček, obor biochemie a biotechnologie, jenže, když se podívám na seznam předmětů... brr... fyzika, matika...z těch mi krapet naskakuje husí kůže... Asi zůstanu při zemi...
Každopádně, fakt by se chtělo začít učit... :o)

Ještě včera jsem měla pocit, že je jaro, ale když se kouknu z okna dnes, nevidím, než zimu. Závody vloček, pocukrovaná pole a střechy domů, zšedlé nebe. A trošku mě mrzí, že se slunko unavilo a zase na nějakou dobu předalo žezlo sněhové královně.
Stejně bych se šla projít. Až dopíšu těch pár řádek, vyrazím.
Ovšem do tří musím být doma, protože začíná krasobruslařská exhibice.

Miluju exhibice.
Výběr těch nejlepších z nejlepších, nespoutáni žádnými pravidly, populární hudba, zšeřelý stadion. Dokonalý zážitek. Teď jsem si vzpomněla na jednu jedinou exhibici, jež jsem navštívila. Asi před třemi lety. Ostrava tehdy hostovala Mistrovství světa juniorů a kamarádka sehnala čtyři lístky. Tak jsme se vypravily, já, Barča, Tejka a Natka. Lilo jako z konve a hnedka v tramvaji začaly problémy, kamarádky zapomněly hned po vstupu cvaknout lístky a měly jsme co dočinění s průvodčími. Prostě zákon schválnosti. Jenže ono to nebylo naschvál a tak jsme udělaly smutné kukuče, pár (ne)falšovaných slz a nakonec vše prošlo. Naštěstí.
Ale za ten stres to stálo. Zážitek naprosto dokonalý a jedinečný. Vidět na živo ty nejlepší světové krasobruslařské mlaďochy, všechny pohromadě... Nezapomenutelná atmosféra.
Chtěla bych na exhibici seniorů. Letos se koná ve Švédsku, krapet z ruky, ale pokud se jednou dočkám konání v nějakém z okolních států, tak neváhám... :o)

Poprašek se mezitím přeměnil na vrstvičku sněhu, která zároveň taje. Přestává se mi chtít ven. Brr... A možná bych spíš měla zalézt do teploučké postýlky a dopisovat povídku. A s 99% pravděpodobností bych usnula :o)
... a vzbudila se, pohlédla ven a uvědomila si, jak moc mám ráda zimu (šílené, jak si občas protiřečím).
Ta bílá, všude kolem, ve mě evokuje určitý pocit bezpečí a nezranitelnosti. Je sníh = nic se mi nemůže stát. A když poprašek roztaje, jakoby se ten obranný štít rozplynul a já opět vnímám krutost reality.
Vločky jsou čím dál větší, nááádhera... A snáší se pomalu...zlehounka... křehce dopadají na zem...

Tak a dost!
Jsem prostě strašná! Kdybyste viděli, čím se tady teď cpu! (...a snažím se to zamlouvat nějakým hloupým počasím) Tím nejsladším šílenstvem, blééé... Včera večer jsem si dala poslední lžičku a odložila konzervu do ledničky se slovy, však on tě někdo dojí, ale já to nebudu! Chachá! Jakážto mýlka! Měla bych se stydět...

Mám hold pevnou vůli...dělá si se mnou co chce... :o))

Přeju Vám krásný, třebaže zimní, zbytek víkendu a povedené pondělí...