Zima nebo jaro?

27. leden 2008 | 14.16 | rubrika: Poblouzněná víla

Ještě včera jsem měla pocit, že je jaro, ale když se kouknu z okna dnes, nevidím, než zimu. Závody vloček, pocukrovaná pole a střechy domů, zšedlé nebe. A trošku mě mrzí, že se slunko unavilo a zase na nějakou dobu předalo žezlo sněhové královně.
Stejně bych se šla projít. Až dopíšu těch pár řádek, vyrazím.
Ovšem do tří musím být doma, protože začíná krasobruslařská exhibice.

82966416_246e4b Miluju exhibice.
Výběr těch nejlepších z nejlepších, nespoutáni žádnými pravidly, populární hudba, zšeřelý stadion. Dokonalý zážitek. Teď jsem si vzpomněla na jednu jedinou exhibici, jež jsem navštívila. Asi před třemi lety. Ostrava tehdy hostovala Mistrovství světa juniorů a kamarádka sehnala čtyři lístky. Tak jsme se vypravily, já, Barča, Tejka a Natka. Lilo jako z konve a hnedka v tramvaji začaly problémy, kamarádky zapomněly hned po vstupu cvaknout lístky a měly jsme co dočinění s průvodčími. Prostě zákon schválnosti. Jenže ono to nebylo naschvál a tak jsme udělaly smutné kukuče, pár (ne)falšovaných slz a nakonec vše prošlo. Naštěstí.
Ale za ten stres to stálo. Zážitek naprosto dokonalý a jedinečný. Vidět na živo ty nejlepší světové krasobruslařské mlaďochy, všechny pohromadě... Nezapomenutelná atmosféra.
Chtěla bych na exhibici seniorů. Letos se koná ve Švédsku, krapet z ruky, ale pokud se jednou dočkám konání v nějakém z okolních států, tak neváhám... :o)

Poprašek se mezitím přeměnil na vrstvičku sněhu, která zároveň taje. Přestává se mi chtít ven. Brr... A možná bych spíš měla zalézt do teploučké postýlky a dopisovat povídku. A s 99% pravděpodobností bych usnula :o)
... a vzbudila se, pohlédla ven a uvědomila si, jak moc mám ráda zimu (šílené, jak si občas protiřečím).
Ta bílá, všude kolem, ve mě evokuje určitý pocit bezpečí a nezranitelnosti. Je sníh = nic se mi nemůže stát. A když poprašek roztaje, jakoby se ten obranný štít rozplynul a já opět vnímám krutost reality.
Vločky jsou čím dál větší, nááádhera... A snáší se pomalu...zlehounka... křehce dopadají na zem...

Tak a dost!
Jsem prostě strašná! Kdybyste viděli, čím se tady teď cpu! (...a snažím se to zamlouvat nějakým hloupým počasím) Tím nejsladším šílenstvem, blééé... Včera večer jsem si dala poslední lžičku a odložila konzervu do ledničky se slovy, však on tě někdo dojí, ale já to nebudu! Chachá! Jakážto mýlka! Měla bych se stydět...

Mám hold pevnou vůli...dělá si se mnou co chce... :o))

Přeju Vám krásný, třebaže zimní, zbytek víkendu a povedené pondělí...

Jen tak

22. leden 2008 | 19.02 | rubrika: Poblouzněná víla
Mám za sebe radost!
Dneska jsem se naučila dvě otázky do češtinky a na okamžik jsem měla pocit, že mě snad i baví chemie!
A ozvala se mi rodinka z Londýna, jestli bych jim nejela přes prázdniny dělat aupairku. Otec, 14letá dcera a zlatý retrívr, bydlí v třípatrovém domě, skoro v centru Londýna, platí neobvykle vysokou sumu peněz, letní dovolená u moře jistá... Zdá se mi to až příliš krásné, než aby to byla pravda. O rodinách ve velikých městech je známo, že jsou poměrně dost snobské a povýšené... Taky se může stát, že slečna bude rozmazlený pubertální fracek... A má poslední rodinka z Francie nasadila laťku hodně vysoko, pobyt u nich byl mnohem spíše dovolená, než nějaká dřina, a tak bych si nerada zkazila dojem z celé "aupairkovské" práce. No ještě se uvidí.
Stejně bych nejraději do Irska, Francie, Belgie nebo Finska. Británie by byla v pořadníku až na nějaké pátém, ne-li nižším místě... :o)

Už ani nevím jak, ale nedávno jsem při surfování po youtube narazila na Pátý Element (mimochodem s mou zbožňovanou Millou Jovovich) a tu nejdokonalejší písničku aneb Diva dance aneb Total opera mix. To je nářez...:o)


Hmm... právě večeřím naprosto dokonalý tvarohový závinek. Jamy, ten je!
Vím, naprosto nehodnotná informace, ale dochází mi inspirace... :oP Takže se, milí zlatí, mějte hezky!

Pololetí na háku

17. leden 2008 | 11.50 | rubrika: Poblouzněná víla

Tož lidičky! Pololetí je skoro za mnou a s každou další uzavřenou známkou jako bych ztrácela kila (bohužel pouze metaforicky řečeno). Dneska mi byla potvrzeny dvojky ze semináře z chemie i biologie, jednička z frániny a dějepisu a jako bonus jsem napsala nejlepší kvantitativní oddíl z OSPček v rámci naší třídy (a to byl opravdu šok, já která matiku moc nemusím a přijímačky od Scia navíc nedělám... no málem to se mnou seklo, ale potěšilo, tak se vám chlubím, heč :o))! Trošku paradoxní mi přijde, že jediné dvojky na vízo (dobře, ještě s matikou), které budu muset překousnout jsou zrovna z těch dvou předmětů, které chci jít studovat. Ale nakonec jsem ráda, že poslední známky na kterých záleží, jelikož mohou ovlivnit mé přijetí na výšku, se vyvedly docela hezky. Teď už nezáleží na ničem jiném, než na přijímačkách. Snad bude v květnu štěstí stát při mě...

Jinak jsem dneska našla noty pro klavír v Hallelujah od Rufuse a jakmile dopíšu tenhle článek a fejeton do češtinky (a ještě se prvně napapám a skouknu Kriminálku Miami :o)), tak hodlám zasednout k varhanám a celý zbytek večera, pokud z něj teda něco zbyde, cvičit. Už jsem dlouho nehrála. Naposledy, když přišla před Vánoci neteř. Prý: "Teto, plines klavíl!" A teta poslušně vstala a zas tahala ty kravsky těžké varhany přes půlku domu do obýváku. A má dvou a půlletá neteř mohla opětovně projevit své virtuální sklony. Tak jsme spolu hrály kočka leze dírou, či o co jsem se to snažila, a Markétka dodávala celé skladbě moderní charakter. Úchvatné představení... :o)

No, zítra ode mě bohužel/bohudík nečekejte žádný výtvor, jelikož mám až do osmi trénink irských (už se těším, až je všechny zase zmorduju :o)) a pak přijedu a hurá do postýlky. V sobotu ráno totiž vstávám ve čtyři a a pak šmaruju na nádraží a tradá do Brna na přípravku k přijímačkám a pak hurá za miláškem, se kterým jsem se neviděla už dva týdny... Takže to vstávání budu zvládat líp s myšlenkou, že za nějakých osm hodin spatřím jeho...

A teď se opravdu odeberu do kuchyně a připravím svému žaludku tu dlouho slibovanou večeři (dneska si musel chudáček vystačit jen s jednou mandarinkou a litrem zeleného čaje, bobíšek, neměla bych to vegetariánství brát tak vážně, nebo ze mě bude za chvilku pochodující kostra... ne, teď přeháním...:o))!

Mějte se popololetně, odpočívejte a ráda od vás třeba uslyším pár slovíček...!

P.S. Po asi dvacetiminutovém boji se mi konečně podařilo přinutit ten editor sežrat moje vlastní barvičky a titulek, se kterým jsem se tak dlouho piplala! Jupííí jou! Doufám že se vám bude aspoň trochu líbit.

Jaro je tady!

komentáře (7) | přidat komentář | přečteno: 143x

Po bouři

15. leden 2008 | 20.18 | rubrika: Poblouzněná víla
Jupííí! Mám to za sebou! Chemie napsána a možná by to i mohla být trojka! Což by znamenalo, že budu mít na vízo za dva. Huff... Svět přece jenom není tak špatný a nespravedlivý!
A díky Rufusovi je dokonce krásný! :o) Díky jeho optimistické hudbě. Nevím, co bych si bez něj počala.
Navíc jsem dneska začala chodit! Jo, přesně tak, v šatně jsem sundala kabát a z ničeho nic jsem se postavila na levou nožku a měla strašnou chuť jít. A tak jsem šla. Berle zavřela do skříňky a prostě šla! Úžasný pocit se po více než dvou týdnech hopsání postavit pevně na nohy. A ještě úžasnější to bude, až začnu znovu tančit. Měly jsme jít s holkama teď o víkendu na ples, na předtančení, a pak 2. února to stejné. Tak mě to všechno štvalo, že jsem obě příležitosti musela odřeknout a připravit tak je i sebe o novou zkušenost (a třeba i nějaké ty penízky). Tak doufám, že se do března sebereme a natřeme to všem těm hip hopperkám a street dancerkám na té soutěži v Tescu, či co to vlastně holky našly. Je ještě daleko.
Ááá, nadešel čas Kriminálky Miami, takže článek bude muset počkat... budu zpět za hodinku :o)
Chjo... pracovat tak jednou jako genetik v nějakém kriminalistickém ústavu... O tomhle jsem snila už dlouho před tím, než se Kriminálka Miami vůbec vysílala. Dokonalý job... možná utopie, možná má budoucnost (když se budu hodně snažit)... každopádně hodně vzdálená...

computer_Abstra

Je klid a ticho. Jako když se po bouři vyčistí nebe. Sem tam nějaký zanedbatelný mráček. Přehlížím je. Nejsou důležité. Házím za hlavu starosti s promáčenými svršky a vychutnávám vycházející sluníčko a svěží vzdoušek. A možná se i oteplí. Jen nepřestávat doufat.
(Zase další důkaz, že trpím maniodepresivní poruchou, a nevím, jestli z toho mám mít radost, nebo smutnit.)

Už chci jaro!

...Do I disappoint you...a samozřejmě Rufus... sice zvláštní slideshow, ale naprosto boží intrumentální část...doufám, že vám písnička zvedne náladu! :o)

Thanks to my beloved music

14. leden 2008 | 11.06 | rubrika: Poblouzněná víla
Jsem nemocná! Teda aspoň pro dnešek. Teče mi z nosu a bolí hlava. A musíte uznat, že v takovém stavu nejsem schopna napsat písemku ani jednu natož tři. Takže dneska musím vyzdravět, protože zítra mě čeká test z chemie...na výpočty, úplně všechny typy chemických příkladů, jaké existují. A už teď mi začíná naskakovat husí kůže. Hodlám počítáním strávit celé odpoledne, tak doufám, že se to zase nemine účinkem. Ale co, dvojka ze semináře je taky známka... Horší bude ta matura! Ne, stop! Už se o ní ani slovem nezmíním, přísahám! joshuadavis_200
Dnešek je příjemný! Venku svítí slunko, nožka se uzdravuje, už jenom týden a začnou mi rehabilitace, vedle mě hrnek zeleného čajíčku a do oušek mi krásně zpívá Rufus... A ještě dobré dvě hodiny to tak zůstane. Nádhera.
Panečku, teď jsem si uvědomila, jak mi hudba dokáže zpravit náladu. Mám hroznou radost, že jsem na Wainwrighta narazila. Jeho písničky jsou plné optimismu a pobízení k radosti ze života. Po Joshi Grobanovi další interpret, jenž mě dostává do stavu, že nevím, kterou písničku si pustit dřív. V každé je nějaké poselství, náboj, zajímavá vokální nebo instrumentální část... Jsem jím dokonale unesena. A doufám, že ještě dlouho budu.

Tak třeba 14th street... dokonale optimistická...
Greek songdo nepohody.
Moje milovaná Sansoucci...
A rozkošná Across the Universe.

Někdo by je možná označil za tuctové, ale já nesouhlasím. V každé z těch skladeb objevíte nějaký zajímavý hudební prvek, který je činí neobyčejné. Chce se jenom zaposlouchat. A Rufus má navíc hrozně příjemný a nezaměnitelný hlas.
U mě se střídají období naprostých šílenství. Jednou do tance, pak do hudby, jindy do učení, onehdy jsem se zbláznila do kreslení, nebo mě přepadla náhlá touha vycvičit konečně našeho psa k naprosté poslušnosti (trpělivost mi došla, když na povel lehni potřicáté reagoval podáním packy), do focení, atd... Ale myslím, že díky tomu se jakž takž vyhýbám stereotypnímu přežívání. Pokaždé v něčem novém objevím dočasný smysl života... A pak zas v něčem jiném.

A už mě nebaví tyhle úvahové články. Nebaví a zároveň mi pomáhají na cestě k utřídění vlastních názorů. Vypíšu se a hned mám v hlavě trošku větší pořádek. Takže ačkoliv mě, či vás nebaví, máme smůlu, protože v nich asi budu pokračovat... :o)
Mějte se jak chcete... Zas někdy... :o)

Výkřiky do prázdna

13. leden 2008 | 18.16 | rubrika: Poblouzněná víla
Sakra! Začínám se utápět...
...v samotě,
v učení,
v nicotě,
v toužení...

A chci to změnit. Jenže nemůžu. Nevím jak. Potřebuju nějaký záchytný bod, světlo ve tmě...

"Don't give up
Because you want to burn bright
If darkness blinds you
I...I will shine to guide you"

...nemám se na co těšit. Všechno mě akorát stresuje.
Nemůžu tancovat, a to mi bere sílu...
Nemůžu se soustředit na učení, a to sráží mou víru...
Nemůžu se smát, neboť není čemu...
Nemůžu prostě nic!
Kromě věčného vysedávání u toho zatraceného compu. Budu mu muset způsobit nějakou újmu na hardwaru!
___All_she_want
Za celé odpoledne jsem zvládla dopsat sloh, dokončit OSPčka a snažila jsem se naučit English language. A v tom byl kámen úrazu. Celé to probíhalo stylem: ...first came the Celts...ten Josh má ale úchvatný hlas... then the Romans invaded Britain... co budu zítra dělat...?...they pulled the Celts away... něco bych si dala... this happened 45 AD... tak, a už toho mám dost! V lednici se na mě smál grep. Jala jsem se ho loupat. Párkrát to stříkající šťávou schytaly právě lejstra popisující historický vývoj anglického jazyka, ale dobře jim tak! Citrusové plody mi náladu spraví vždy.
Rezolutně odmítám pokračovat v učení no a vidíte, kde jsem skončila...Nakonec, plán byl jakž takže splněn, až na tu zatracenou chemii, ale zítra je taky den.
Nejvíc mi bere sílu to, že mi nikdo v mém okolí nevěří. Hlavně mamka. Nechce to přiznat, ale očima metá blesky, kdykoliv začnu mluvit o škole. A všechno jenom proto, že nechci být nějaký debilní MUDr... Ne! Ne! Ne! Chci jít na genetiku a nimrat se v chromozomech všeho možného i nemožného! Prostě chci! A nevím, proč bych kvůli tomu měla být méněcenná, nebo nešťastná v životě. Jak překonat tyhle zatracené předsudky mých milovaných rodičů? Opravdu jsou milovaní, ale mohli by občas myslet i na to, co chci já. Jenže to ne! Podle nich přece nemůžu v osmnácti vědět, co chci! No jak bych taky mohla?
Tak co mám ještě dělat jinak? Stavět se na hlavu, sedět nad učením čtyřiadvacet hodin denně, vyhodit počítač z okna a jíst maso, to bych pak byla vzorná dceruška!
Sakra!
Ať už je červen, po matuře, po přijímačkách, po tom všem!
Chci být v Irsku, s Míšou... nebo jedno s kým a kde, ale hlavně chci daleko... Daleko od všeho tady...!

P.S. Berte mě s rezervou... Zítra beztak přijdu a budu do nebe vychvalovat, jak báječný mám život. Sice o tom dost pochybuju, ale jeden nikdy neví. Jsem samé překvápko... fuj a blééé!